Švýcarskem se zdviženým palcem

28. března 2013 v 0:18 | Katherine |  My trips
V červenci roku 2012 jsem se vydala sama do Velké Británie s tím, že si seženu práci. Hledání proběhlo velmi rychle, de facto jsem jeden den přijela, druhý den absolvovala interview a třetí den už jsem pracovala.

V hlavě mi pořád ale zněla slova našich: "To je ale škoda, že s námi letos nepojedeš na hory, vzali bychom tě do Švýcarska..." Hmm, Švýcarsko, lákavé. Už jednou jsem na tomtéž místě byla, ale rozhodně se nedalo říct, že bych nejela znova. Nicméně byla jsem v nové zemi a nové práci, tak jsem to zprvu moc neřešila. Pak mi byl ale jednou v noci shůry vnuknut zajímavý nápad: koupit letenky a zajet naše překvapit. Máma měla mít brzy narozeniny, usoudila jsem, že to bude stylové překvapení.

Další den jsem se zeptala šéfa, zda mi dá čtyři dny volna a odpoledne jsem už bookovala letenky. Nutno říci, že nic levného to nebylo, zpáteční s EasyJetem asi za 160 liber, což byla prakticky celá výplata za první týden, ze kterého jsem pracovala jen asi čtyři dny. Finanční situace nic moc. Ve směnárně jsem si změnila pár dolarů a několik liber, co jsem vyštrachala po kapsách a peněženkách a s trapným úsměvem jsem od slečny za přepážkou získala celých padesát franků. Velké bohatství, vskutku.




Do odletu zbývalo pár dní. Spolubydlící jsem upozorňovala, ať nekašle nikde poblíž mě, že tu její tuberu chytit prostě nesmím. Na letiště jsem ovšem navzdory očekávání odjížděla s horečkou, kufříkem, jelikož se mi do batohu nevlezl spacák, a malým cheesecakem ze Sainsbury's, který jsem chtěla odhodlaně propašovat přes letištní kontrolu. Dokonalá výbava pro cestování stopem, se kterým jsem tak trochu počítala, jelikož mi došlo, že peníze mi sotva vystačí na jednu cestu z Ženevy do Lauterbrunnenu.

Nu, spletla jsem se. Nestačily ani na tu jednu cestu. Nezbývalo než použít plán B. Nějakého postaršího pánu jsem se zeptala, kde bych našla hlavní silnici, abych si někoho stopla. Očividně jsem je vyděsila. Pak mi opatrně vysvětlili, že to není bezpečné a že ve Švýcarsku budu mít se stopováním potíže, jelikož uzavření Švýcaři jen tak někomu nezastaví. Jsem ale děvče houževnaté a tak jsem se nenechala odradit. S vypětím sil jsem našla cestu z letiště na nějakou výpadovku a se zdviženým palcem jsem se postavila k silnici, s tělem zakrývajícím kufřík, který by mohl případné zájemce o svezení mé osoby odradit. Kdo to taky kdy viděl, stopařka s kufrem na kolečkách. Hollywoodská komedie hadra.

Postarší pán měl očividně pravdu. Ještě nikdy se mi nestalo, abych někde půl hodiny mávala rukou a nedočkala se jediného zastavení. Nu což, rozhodla jsem se obrnit se trpělivostí. Krátce poté u mě konečně zastavilo auto a zábava se rozjela naplno. Já jsem byla vybavená angličtinou a němčinou, chlapík v autě pouze francouzštinou. Ale uznávám, Ženeva spadala do jeho teritoria. Rukama nohama jsem vysvětlila, kam chci jet a on mi zase francouzsky vysvětlil, že mě vezme do Lausanne. No, i kdyby mi řekl, že mě vezme do pekla, nejspíš bych do toho auta stejně nastoupila, jen abych si konečně sedla. Horečka o sobě dávala znát. V autě jsme pomocí posunků zjistili, že já se jmenuji Katherine a on Luc. Pěkné. Cesta nám ubíhala, pokaždé, když jsem spatřila za okny něco, co se dalo označit za krásné, zvolala jsem nahlas "Tres bien!" a doufala jsem, že pochopí, co se snažím říct. Víceméně bylo pro mě ale sdělení vedlejší, rozčilovalo mě jen to ticho, které se rozhostilo poté, co jsme zjistili, že si neporozumíme. Nakonec jsme se oba překonali, on mi ukázal nějaký hudební festival, no a já jsem pochopila, co mi o něm povídá. Báječné. V Lausanne mě Luc vzal na kafčo na promenádu, já jsem si jako správná poloangličanka dala čaj s mlékem. Ukázal mi malou část Lausanne, trpělivě počkal, až všechno vyfotím, pětkrát vykřiknu "Tres bien!" nad malými ptáčky, labutěmi a kdo ví čím vším, a pak mě odvezl na nějakou výpadovku, aby se mi lépe dostávalo dál. Díky, Lucu!

Po chvíli zuřivého hledání toho správného místa pro stopování jsem zakotvila za krajnicí a znova zvedla prst. Zanedlouho mi zastavil postarší chlapík v luxusním autě. Už za to, že uměl anglicky i německy, jsem ho milovala, ačkoli jeho sdělení mě moc nepotěšilo. Prý nejede daleko, ale tady stopovat nesmím a když mě chytí policie, budu mít průšvih. Slíbil, že mě sveze na nějaké odpočívadlo, odkud mi to půjde lépe a dle zákona. V autě mi ještě vysvětlil, že je autostop nebezpečný a své dceři by to nikdy nedovolil, ale jelikož sám za mlada palec zvedal, poradil mi, ať si na papír napíšu cílovou destinaci, že to půjde lépe. Dokonce mi pro tyto účely daroval propisku se slovy, ať mám nějakou pěknou památku. Vyhodil mě na odpočívadle a popřál mi hodně štěstí.

Opět jsem nemusela čekat dlouho, jen jsem dodělala cedulku, která mi beztak ve větru létala tak, že z ní nebylo vidět ani prd, už mi zastavoval mladý Švýcar s tureckými kořeny v dodávce. Dozvěděla jsem se, že je v práci, rozváží nějaké balíčky, takže to musí vzít přes jedno menší město, ale pokud mi to nevadí, rád mě vezme. Co bych to byla za stopařku, kdybych odmítla? Chlapec byl pohodář, říkal, že má práce dvě, tohle rozvážení a pak něco v kanclu, prý to střídá, aby se nenudil. No, proti gustu... Také musím říct, že byl pozorný, zastavil na benzínce a koupil mi studenou Colu, aby mi nebylo vedro. Firma, do které jel, ještě neměla otevřeno po polední pauze, tak mě vzal na konec města k nějakému jezeru. Zase jsem si něco pofotila a vyčerpaně si sedla do auta. No, drahouš začal zkoušet, jestli si nechci jít lehnout do zadní části dodávky, samozřejmě v jeho společnosti. Prý se nebude o nic pokoušet. Díky hochu, ale fakt ne. Byl ovšem milý, když jsem ho odmítla a řekla mu, že půjdu stopovat dál, odvezl mě k výpadovce a sám dál čekal, až mu firma otevře.

Další, koho jsem chytila, byli dva mladí kluci, kteří odjížděli z nějaké natěračské práce v dodávce domů do Thunu. Byla s nimi docela sranda, ale cesta mě začala zmáhat, horečka se stále ozývala. Pokecali jsme si a neskutečně rychle nám to uteklo, už mě kluci vysazovali na odpočívadle.

Přečmárala jsem původní "mezistanice" a napsala jsem na papír konečný cíl. Když už jsem neměla dost peněz na vlak, řekla jsem si, že se nic nestane, když si dám čaj s mlékem. Už jsem si ho objednala, když mi na rameno zaklepal chlapík, že mě vezme do Lauterbrunnenu. Prý viděl, jak to píšu na papír. Překvapením jsem skoro vyletěla do nebeských výšin, o to víc když mi oznámil, že na mě počká venku, ať si klidně objednám. Bleskově jsem požádala paní, ať mi ten čaj dá to go a pádila jsem ven. V oddělení potravin mě ještě k sobě zavolala postarší prodavačka a sdělila mi, ať se vůbec nebojím s ním jet, že ho tam všichni dobře znají. Docela mě tím překvapila, došlo mi, že místní slyší a vidí vše a o každém všechno ví. Ale bylo to od ní moc milé, taky mi nic říkat nemusela.

V autě jsem pochopila, proč ho okolo všichni znají. Pomáhal tam jako dobrovolník, když měli potíže s nějakou lavinou kamení, která snad i někoho zavalila. Teď se chystal za kamarády na horolezeckou dovolenou do vesnice, která byla kousek před tou, do které jsem mířila já. V duchu jsem tleskala, už jsem měla před očima vidinu posledního auta, které budu muset stopnout z Grindelwaldu do Lauterbrunnenu. Nakonec mě ale chlapík překvapil a byl tak hodný, že mě zavezl až před penzion.

Bylo to neuvěřitelné, po tak dlouhé cestě, pěti autech a šesti lidech jsem byla konečně tam. Penzion vypadal úplně stejně jako před lety. Vylezla jsem do jídelny a nesměle se zeptala, zda jsou naši už zpět z túry. Bylo mi řečeno, že si to prodloužili a tak dorazí později. Alespoň jsem měla čas, abych si trochu oddechla. Z kuchyňky vylezl průvodce a já jsem se nestačila divit, byl to starý dobrý Pepa, se kterým jsme vylezli už spoustu vrcholů. No jo, s touhle cestovkou jsem já vyrůstala...

Usadila jsem se na balkónku a vyčkávala, až naši konečně dorazí. Pochopitelně mezi posledními, ale nakonec se objevili. Počkala jsem, až budou před dveřmi, a vylezla jsem před ně. Ach, ty pohledy byly k nezaplacení. Máma pořád opakovala, jak jsem se tam vzala, a Jarda, její přítel, na mě chvíli zíral a pak prohlásil, že ho to ani tak nepřekvapilo, protože to jsem celá já. Jen tu informaci, jak přesně jsem se tam dostala, jsem si zatím nechala pro sebe.

Nakonec se vyřešilo i ubytování, jelikož jediná couchsurferka, která v té vesnici existovala, na poslední chvíli vybouchla a naši jak na potvoru nejeli poprvé po dlouhé době na dovolenou autem, nýbrž autobusem s ostatními, takže i tato možnost přespání padla. Ukázalo se ale, že mají v pokoji volnou dvojpostel a já jsem se naštěstí nestala houmlesákem.

Druhý den jsem se s nimi na túru ještě nevydala, chřipka byla pořád silná a já jsem se nechtěla hned první den přepnout, tak jsem se jen prošla údolím a udělala si krásné fotky. Třetí den jsem s nim na túru už šla a moc jsem si to užila, ačkoli jsem měla pocit, že tehdy v nějakých třinácti letech, když jsem tam byla naposledy, byly túry mnohonásobně náročnější. Po té chřipce pro mě ale nakonec asi bylo lepší nepřetahovat se.

Výlet to byl krátký, další ráno už mě čekala cesta zpět do Ženevy, odkud mi o den později brzy ráno letělo letadlo. Máma ze mě vytáhla, jak jsem se dopravila do Lautíku a cestu zpět mi preventivně zaplatila, abych už nestopovala a jela vlakem. Nezlobila jsem se, stejně jsem chtěla vyzkoušet švýcarské vlaky i na delší vzdálenosti než jen do vesnice, ze které byl plánovaný výstup do hor.

Měla jsem v plánu užít si jeden den v Ženevě, ovšem štěstí se do mě opět opřelo a ve chvíli, kdy jsem se chtěla ujistit, že mám číslo na svého ženevského couchsurfera ve správném formátu, spadl kompletně celý CS systém a já jsem byla v pytli, jelikož jsem měla číslo samozřejmě špatně. Následkem toho jsme se spolu už nespojili a já jsem si až do večera prohlížela Ženevu s kufrem v ruce, než jsem se vydala na letiště, kde jsem si ustlala.

Celý výlet se vyvedl úplně jinak, než jsem si ho plánovala, předně jsem neměla mít horečku a v žádném případě jsem za sebou nemusela táhnout kufr na kolečkách, ale zejména té stopovací části nelituju. Kdo by litoval tak pěkných vzpomínek? :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amelie Amelie | Web | 10. srpna 2013 v 21:45 | Reagovat

Máš odvahu, to bych si neriskla, i když Švýcarsko mě moc láká.

2 travellingkatherine travellingkatherine | Web | 9. září 2013 v 23:33 | Reagovat

Letos to bylo ještě lepší - projely jsme s kamarádkou část západní Evropy na trase Londýn-Portsmouth-Caen-Paris-Brusel-Antwerpen-Amsterdam, opět stopem :) Ale tentokrát jsme na to byly dvě. Zpátky do Londýna jsme sice letěly, ale i tak to byl skvělý stopovací trip. Doufám, že si najdu čas celý blog zaktualizovat a napsat o tom :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama