Stopem západní Evropou

26. června 2014 v 12:59 | Katherine |  My trips
S lehkým zpožděním píšu report o mé cestě se zdviženým palcem napříč západní Evropou. No, zpoždění je možná větší než malé, když přihlédneme k faktu, že jsem tento trip podnikla loni jako svou krátkou letní dovolenou a zároveň (poprvé placený!) odpočinek od své letní práce v Londýně. Rok utekl a já jsem zase tady, v Británii.

Fakt, že jsem odjížděla z práce a zároveň se i do práce vracela, byl pro plánování cesty stěžejní. Cíl byl jasný - s kamarádkou Sabinou navštívit naši společnou kamarádku Gabku v Amsterdamu. Jak se tam ale dostat? Letenky nebyly příliš cenově příznivé, ale hlavně by to byla hrozná nuda. Ne, potřebovaly jsme něco zajímavějšího!

Pak se mi v hlavě zrodil nápad na prostopování se až do Amsterdamu. Samozřejmě by bylo zajímavější projet stopem (a po jiné trase) cestu tam i zpět, ale jakožto pracující osoba jsem neměla času nazbyt, proto jsme výlet naplánovaly následovně. Z Londýna se stopem dopravíme do Portsmouthu, odtamtud lodí s Brittany Ferries do Caen, z Caen přes Paříž do Bruselu a pak dál přes Belgii až do Holandska. Měst na trase jsme si naplánovaly mnoho, ovšem jak už to tak při stopování bývá, člověk miní, ale zastavující auta mění. Z původního plánu přesto ale vyšla poměrně velká část.



Den 1
Z Londýna jsme vyrazily během odpoledne. Z práce mě "vypustili" dokonce o hodinu dřív, takže okolo třetí jsme se vypravily do okrajové části Londýna, kde mělo naše stopovací dobrodružství začít. Výzbrojí byl malý batůžek naplněný pár věcmi na šest dní a několik papírů, na které jsem v práci předem natiskla tlustým velkým písmem názvy měst, přes která jsme měli v plánu jet. V práci se se mnou loučili s lehkou nedůvěrou, ale i s pobavením. Část pochybovala o tom, že mě ještě kdy uvidí, ale druhým dechem sami dodávali, že pokud se skutečně živá vrátím, musím jim ukázat fotky a vyprávět. Celkem jsem se tím bavila, ale holt ne každý může mít dobrodružnou duši.

Když jsme poprvé zvedly palec, nevypadalo to pro nás úplně šťastně. Po půl hodině už nás bolely paže a stále se neobjevil nikdo, kdo by nás vzal do Portsmouthu nebo alespoň někam na půl cesty. Nutno dodat, že nešlo o naše první britské stopování, nedlouho před tripem jsme absolvovaly "trial" do Oxfordu a zpět. Ani tehdy se nám nepoštěstilo chytit nějaké auto během chvilky. Doufaly jsme, že minimálně v Holandsku nám to půjde lépe. Ve Francii jsme příliš nedoufaly a vlastně jsme i dobře udělaly.

Po přibližně třiceti minutách zoufalého stopování jsme dostávaly křeče nejen do paží, ale i do úsměvů, které byly s přibývajícím časem křečovitější a křečovitější. Pak se nám ale poštěstilo a zastavil nám pár ve středních letech, který měl namířeno nedaleko cílové destinace pro náš první den, do Southhamptonu. Jejich psovi jsme se moc nelíbily, ale pár se tím nenechal odradit a dokonce nás zavezl až do Portsmouthu. Vysadili nás přímo v přístavu, ale jelikož jsme ještě měly čas, tak jsme poděkovaly, rozloučily se a před samotným naloděním vyrazily na obhlídku města.

Portsmouth se nám zdál podivně prázdný. Počasí nám ale přálo a modré nebe s několika efektními bílými mráčky nahrávaly krásným fotografiím. Prošly jsme to, co nám připadalo jako centrum, a dokonce jsme objevily jakousi třídu plnou restaurací, uprostřed níž byla různá hřiště na petanque a místa pro volný čas. Tam se zřejmě schovávali všichni obyvatelé Portsmouthu, jelikož nedlouhá třída praskala ve švech. Pak jsme si už jen stihly vyfotit efektní portsmouthskou bílou věž, zaskočit na cheeseburger a už jsme běžely na loď.

Na úvod tripu jsme se rozhodly, že se nebudeme šetřit, aby nám to pěkně začalo, takže jsme si v lodní restauraci dopřály lososa a krevety. No, výlet začal skutečně velmi "low-costově", jak jsme plánovaly. Noční trajekt nám sliboval pohodlná sedadla, na kterých jsme se plánovaly pořádně prospat. Jelikož se nám nepodařilo sehnat couchsurfera v Paříži ani v Bruselu vinou hledání na poslední chvíli, bylo to zatím naše jediné jisté přenocování před samotným Amsterdamem.

Den 2
Ráno nás probudilo hlášení, že loď dorazila do přístavu v Caen. Lehké zklamání nastalo, když jsme zjistily, že se přístav nachází přesněji dobrých třicet minut od Caen. Když nám došlo, že se s námi nikdo z místních nehodlá bavit jinak než francouzsky, trochu nás omylo, ale statečně jsme zvedly palec, já v duchu oprášila těch pět francouzských slovíček, která znám, a zanedlouho jsme stoply staříka a jeho vnuka. Auto patrně vyrůstalo společně se starým pánem, ale do Caen nás dovezlo. Jen stařík ani chlapec nejevili sebemenší zájem o mé francouzské pokusy.

V Caen jsme se prošly městem a zjistily, že koupit vodu v malém francouzském městě před devátou ráno bude náročnější, než jsme čekaly (zároveň jsme ovšem minuly několik otevřených vinoték a vináren). Umírající žízní jsme se zastavily před krámkem nabízejícím nádherné makrónky, kterými jsme se rozhodly nechat se zlákat. Další překvapení nás čekalo uvnitř - platit kreditkou? Ani náhodou. Merde. Vytáhla jsem tedy padesátieurovou bankovku, nic drobnějšího jsem ještě bohužel neměla, ale i na tu prodavačka rezolutně zavrtěla hlavou. Několika slovům, které následně vypustila z úst, jsem porozuměla i já. Raději jsme se rozloučily a usoudily, že si makrónky můžeme dát i jinde. Na další ulici se pak Caen zřejmě rozhodlo, že si u nás musí napravit svou pošramocenou pověst, a nabídlo nám malý obchůdek, ve kterém se nám konečně podařilo koupit vodu. Kartu tam opět neakceptovali, ale aspoň jsem mohla rozměnit bankovku a v dalším obchodě s makrónky pak konečně uskutečnit zamýšlenou transakci. Musím se přiznat, že mi nebylo jasné, proč o nich všichni tak básní.

Pomalu jsme se odebraly na druhou stranu Caen, kde jsme se pokusily najít výpadovku směrem na Paříž. Na klíčové křižovatce nás pobavila cedule s nápisem Paříž, která ovšem nemířila ani doprava, ani doleva. Ukazovala přímo doprostřed, směrem do patrového domu. Zřejmě se nám Francouzi snažili sdělit, že všechny cesty vedou do Paříže. Rozhodly jsme se vydat doprava. Tam jsme byly posunky na nás dotaz "Paris?" ujištěny, že tudy tedy ne. Tak tedy dobrá, merci, vrátily jsme se na křižovatku a vzaly to tentokrát doleva. Po chvíli stopování nám zastavil mladý kluk. Mluvil trochu anglicky a sdělil nám, že nás vezme část cesty. No, trošku nám zapomněl sdělit, že ta část cesty skončí někde uprostřed francouzských polí, úplně mimo směr na Paříž. Nicméně vyhrály jsme v loterii, v místě, kde se s námi rozloučil, stál v zemi nikoho otevřený McDonald. Báječné.

Další auto, které nám zastavilo, řídil mladý pár. Trochu se nám ulevilo, že nám zase někdo porozumí, ale to se tak úplně nestalo. Sice uměli něco říct, prozradili nám například, že jedou na svatbu přátel, ale nerozuměli skoro ničemu, co jsme jim povídaly my. Fráze jako "užijte si svatbu" a "mějte hezký den" je přiváděly do stavu absolutní zmatenosti. Myslím, že jsme si všichni čtyři lehce oddechli, když nás vysadili na křižovatce (uprostřed polí, jak jinak) s tím, že rovně je to na Paříž, ale oni odbočují na tu svatbu. V polích jsme už byly relativně zběhlé, ale tentokrát tam už nestál ani ten McDonald, tak jsme rychle zvedly palec, že si chytíme další auto. A stejně rychle jsme pak zase připažily, když nám došlo, že touhle cestou projede denně tak deset aut. Co si budeme povídat, díky tomu se nám to trochu protáhlo.

Pak se na nás ale usmálo štěstí a zastavil nám chápek ve středních letech. Říkal, že je univerzitní profesor z Tunisu, ale jeho bratr s rodinou žije ve Francii. Zrovna u nich byl na návštěvě, ale bratr odněkud přilétal a tak ho musel autem vyzvednout v Paříži na letišti. Co nám vynahradil ukecanou angličtinou, to bohužel milému profesorovi chybělo v orientačním smyslu. Když jsme konečně vjeli na dálnici, chudák se úplně vyděsil, že jedeme špatně, až z ní zase sjel do nějaké francouzské vesnice. Tam se poptal, zjistil, že jel správně, následně se při nájezdu na dálnici ztratil a když na ni konečně zase vjel, vypadal velmi nesvůj, protože si na papírek vypsal předem francouzská městečka, přes která by měl projet, v čemž mu dálnice pochopitelně bránila. Pak zavrtěl vyčerpaně hlavou, řekl, že jede určitě špatně, na nejbližším výjezdu z dálnice sjel a pak tvrdohlavě jel až do Paříže přes Kotěhůlky a Dolní Lhoty. Sab raději usnula, což byla celkem dobrá volba, alespoň nemusela být svědkem toho, jak se náš zmatený profesor ještě několikrát ztratil. Rozloučily jsme se s ním na letišti CDG v Paříži, protože jsme mu při projíždění městem neměly odvahu říct, že si klidně vystoupíme už tam. Trochu jsme ho podezíraly, že by ho to zmátlo natolik, až by bratra už nikdy na letišti nevyzvednul a skončil by někde u německých hranic.

Do centra Paříže jsme to vzaly vlakem, jelikož už jsme byly relativně vyčerpané. Bylo už hodně pozdní odpoledne, ačkoli podle mého plánu jsme do Paříže měly dorazit už o pár hodin dříve. U Sorbonny jsme si daly šneky a tatarák s parmezánem (můj první) a nad několika míchanými drinky jsme sledovaly šrumec okolo. Obzvláště nás fascinovalo, když servírka nesla naše dva drinky, ale po cestě se nějak zakymácela a jeden z nich vylila do kabelky vedle sedící slečně. Jako holky, co už prošly mnoha brigádami v gastronomii, jsme vytřeštily oči a čekaly, že se servírka začne omlouvat, slečninu kabelku sušit a nějak tu vzniklou situaci řešit. Zjevně jsme ještě nechytily dostatečně francouzský přístup, protože servirka akorát zanadávala, zvedla vylitou sklenici, druhý drink, který zázračně přežil, nám naštvaně práskla na stůl a pak odkráčela. A ani slečna s mokrou kabelkou se nenechala vyvést z míry. Vytáhla peněženku a mokré věci a bavila se s kamarádkami dál. Druhý drink nám už pak na druhý pokus přišel v pořádku. Jakkoli pro nás celý tento výstup byl nesmírně šokující, na jídlo jsme si nemohly ani trochu stěžovat. Ve skutečnosti je to snad jediná pozitivní věc, na kterou si dnes vzpomenu, když se řekne Paříž. Šnečci i tataráček byli opravdu delikátní, ačkoli ani oni moc nezapadali do mých slibů, že celý tento výlet bude hrozně šetřivý a levný.

Po dobré večeři jsme se vydaly na pěší obhlídku Paříže. Od Sorbonny jsme nějak došly až k Eiffelovce, to už ale byla skoro tma. Naštěstí jsme ji ale stihly spatřit i v denní kráse, než začala celá svítit a blikat. Eiffelovka v noci, epileptikovo potěšení. Abychom unikly záři reflektorů, utekly jsme na druhý břeh Seiny. Noc ale přicházela a my jsme stále tak nějak neměly kde bydlet. V určitém bodě jsme to vzdaly a rozhodly se, že jsme holky silný a takové amatérské záležitosti jako spánek prostě nepotřebujeme. Tohle rozhodnutí zpětně hodnotím jako zásadní taktickou chybu.

Rozhodly jsme se, že si na chvíli sedneme v centru nedaleko Eiffelky, ale podivná individua srocující se kolem nás nám moc nepřidala, tak jsme došly k názoru, že raději najdeme nejlepší výpadovku na Lille už teď. Teplo vystřídala zima a v malém batůžku na mých zádech se nějak zásadně moc kousků chránících proti zimě nevyskytovalo. Snažily jsme se tedy udržovat v chůzi. Ještě jsme to vzaly kolem chrámu Notre Dam a pak už jsme se vydaly hledat cestu pryč. Většina lidí, kterých jsme se zeptaly na cestu, nás buď ignorovala, nebo nám francouzsky vysvětlila, že se s námi anglicky prostě bavit nebudou. Merci, guys. Štěstí se na nás obrátilo, teprve když jsme narazily na skupinku několika chlapíků, kteří vypadali, že právě vypadli z ředitelství Googlu. Někteří z nich měli na sobě typická nerdská trička a všichni drželi v ruce smartphone. S bezproblémovou angličtinou nás nasměrovali, sotva si zesynchronizovali vyhledávání. Pak už nám nic nebránilo v tom, abychom se vydali na Rue de la Chapelle. Místo, které mě dodnes straší v nočních můrách.

Den 3
Po cestě k naší výpadovce jsme musely využít i městskou hromadnou, jelikož to nebylo úplně nejblíž. Na místo jsme tedy dorazily až nad ránem. Stále byla ale ještě tma a to ještě dokreslovalo atmosféru toho místa. Sab prohlásila, že na ni Rue de la Chapelle v noci působila, jako by kdysi vláda posbírala chovance psychiatrických léčeben a pak je všechny vyhodila právě na Rue de la Chapelle, kde se usídlili a křížili navzájem. Jo, tak nějak to působilo i na mě. Člověk měl panickou hrůzu na vteřinu se zastavit, protože všechno a všichni okolo působili, že ho okamžitě rozeberou na orgány. Sotva se rozednilo, pustily jsme se u nájezdu na dálnici do stopování. Uběhla hodina, nic. Vyčerpané a zklamané Paříží jsme zvažovaly, že bychom si do Bruselu vzaly vlak. Odradilo nás ale nejen to, že by to znamenalo podvádění na našem stopovacím tripu, ale také jeho cena.

Nakonec jsme se odebraly do KFC, kde jsme si objednaly a následně na stolech asi na dvě hodiny usnuly. Já, která jsem to ráno vyčerpáním padala vsedě a působila hodně děsivým dojmem, jsem po těch dvou hodinách spánku vstala plná energie, oproti tomu Sab se z relativně dobrého stavu probudila polomrtvá. Nicméně stačilo, aby byla při smyslech jedna z nás, tak jsme se vydaly zpět na naše stopovací místo. K našemu překvapení tam už stáli další dva kluci, kteří ale necestovali spolu. Jeden z nich měl stejný cíl, Lille a potažmo Brusel. Když se nám další dvě hodiny nedařilo (nepočítáme-li chlapa, který zastavil jen proto, aby nám vysvětlil ANGLICKY, že pokud nemluvíme francouzsky, tak nás nikam nevezme!), rozhodli jsme se s klukama, že si zaplatíme taxi na nejbližší odpočívadlo. Tam se nám konečně zadařilo, my a jeden z kluků jsme chytily mladou slečnu a druhý chlapec taky někoho splašil na svůj směr. Ukázalo se to být opravdu praktické, protože chlapec to byl nesmírně výřečný, a my, jak jsme byly tak vyčerpané, jsme během krátké chvilky obě usnuly. Alespoň někdo tedy vydržel celou cestu s milou slečnou konverzovat.

Vyhodila nás někde na benzince nedaleko Lille. Tím jsme škrtly z našeho plánu první město, jelikož nemělo smysl sjíždět do města a následně hledat výpadovku, zejména se zpožděním, které nám Francie zatím poskytla. Společně s klukem jsme si daly na benzince lasagne a salát a pak jsme konečně byly schopné vyrazit dál. Jako další nám zastavil pohodový chlapík, který pracoval v hudebním průmyslu, byl to Belgičan s bezproblémovou angličtinou a hned na začátku cesty nám koupil nanuky. Cesta s ním příjemně ubíhala. Nechal nás v centru Bruselu, čímž nás potěšil. Byl už ale pozdní večer a my jsme věděly, že další noc na ulici strávit nechceme. Udělaly jsme tedy to, co jsme měly provést už v Paříži, našly jsme si internetovou kavárnu a napsaly do skupiny Emergency couchsurfing Brussels. Brzy se nám ozval sympatický chlapík z Leuvenu, který nám popsal, jak se k němu dostaneme. Rozhodly jsme se ho poslechnout a přijet vlakem. Pokoj v Leuvenu jsme sdílely s ním, jelikož celý dům zrovna předělával. Obrovská matrace na zemi pro nás dvě ale po noci v Paříži vypadala jako neskutečný luxus. Koupelna sice byla taktéž v rekonstrukci, ale už pouhá tekoucí voda v umyvadle se nám zdála jako zázrak.

Den 4
Ráno se s námi rozloučil, protože měl bohužel plány, ačkoli jsme ho chtěly aspoň pozvat na něco dobrého. Tak jsme se tedy vydaly zpět do Bruselu, abychom si ho konečně taky prohlídly. Sotva jsme se v Leuvenu postavily k cestě, přistavili u nás policisté a varovali nás, že stopování není moc bezpečné. Žádný zákaz, příjemné jednání, bezproblémová angličtina, no, skutečně už jsme byly z Francie pryč. Nedlouho po nich nám zastavil chlapík v dodávce, který nás doprovodil až do úplného centra. Abychom si udržely tradici dobrého jídla, na náměstí jsme se nechaly zlákat sympatickou italskou restaurací. Pak jsme vyrazily na obhlídku města. Čůrající chlapeček nás nesmírně překvapil svou velikostí, v první chvíli jsme ho úplně přehlédly. Postupně jsme oběhaly velkou část centra a rozhodly se, že se vydáme metrem k Atomiu.

Zhruba někde tam se začala naplno projevovat ponorková nemoc, která vyvrcholila tím, že mě posral pták. Vrcholně rozčilená jsem na Sab vyjela za něco, čím mě naštvala, ale dávala jsem jí jasně najevo, že může i za tekutou ptačí konzistenci v mých vlasech. Díky bohu jsem si vybrala tak hloupou záminku, až nám oběma bylo jasné, že jsem jen potřebovala upustit páru, takže jsme se nakonec zasmály a šly jsme na jídlo. Tam se na chvíli naše ponorka rozplynula, protože nad poloviční (!!!) porcí belgických mušlí s hranolkama jsme si našly společného nepřítele. Společný nepřítel ale odmítnul akceptovat, že porce, kterou nám přinesl, je poloviční oproti tomu, co chodilo k vedlejším stolům, takže jsme akorát naštvaně zafuněly a prohlásily, že Belgičani jsou pořád ještě poloviční frantíci. Čím dál víc jsme se těšily do Holandska, země zaslíbené.

Nedaleko Atomia jsme chytily první auto, které bylo lehce cinklé. Pro jistotu jsem ho obešla a nenápadně jsem mrkla na SPZ, kterou jsem následně poslala Gabce do Amstru esemeskou se slovy "pokud se neozveme do hodiny, volej policii, sedíme v tomhle autě". Pánové nás měli vzít do Antwerp, ale byli trochu divní a v Antwerpách vypadali, že se jim moc zastavit nechce. Nejdřív s námi obkroužili nějaké temné opuštěné doky a pak se s námi vrátili na hlavní, kde jsem rezolutně zavelela, že vystupujeme. No, nechtěli se s námi loučit, ale nakonec nás nechali u nějaké benzinky. Kdo ví, možná byli jen divní a zmatení, ale nelíbili se nám a byly jsme celkem rády, že jsme venku. Už byla tma a my jsme se pěšky vydaly směrem k výpadovce, ze které by se mohlo dát dobře stopovat. V plánu byl ještě Rotterdam a Haag, ale to se nakonec nestalo.

Někde po cestě k výpadovce jsme zastavily starého tureckého chlapíka v TIRáku (nebo on nás?), který říkal, že nás vezme část cesty na Amsterdam. Konečně zase milý člověk, nabídl nám nektarinky a mně v kabině dokonce "poloustlal" a řekl, ať se na chvíli prospím. Na hlídce byla zrovna Sab, tak jsem na chvíli zavřela oči. Hmmmm! Pak jsem se probudila a ještě jsme si popovídali. Stařík neuměl moc dobře anglicky, ale narozdíl od Francouzů se neskutečně snažil. V rámci zachování konverzace jsem nadhodila, že máme v Anglii kamaráda původem z Turecka. Stařík se rozzářil a zeptal se, jak se jmenuje. Pak celý šťastný řekl "Turkish Murat good? Good!". Nechal nás na benzínce někde okolo Haagu s tím, že on bohužel pokračuje jiným směrem. Škoda, cesta s ním ubíhala skutečně moc příjemně.

Na benzince jsme pak chytily dva mladé kluky, kteří nás odvezli do Leidenu. Nechali nás u nádraží, kam jsme se zašly zeptat, z jakého místa by se nám nejlépe stopovalo na Amstr. K cíli jsme to měly už jen malý kousek, ale chlapík na nádraží říkal, že nám v noci nikdo nezastaví, protože v takovou hodinu na Amsterdam ani moc aut nepojede. Říkal, ať jedeme vlakem, ale na to jsme se moc nadšeně netvářily, zejména proto, kolik jsme už utratily (především za jídlo). Kapsy byly prázdnější a prázdnější a tak jsme neměly v plánu vedlejší výdaje. Na chvíli jsme si ale na zastávce sedly a odpočinuly si. Za chvíli si nás chlapík zase našel a řekl, ať jdeme do vlaku, že si o nás promluví s průvodčím, prý to tak občas dělá s cestovateli. Upřímně jsme moc nechápaly, co se děje, ale chlapík naléhal, tak jsme si řekly, že se aspoň dostaneme do Amstru co nejdřív. Z vlaku jsme pozorovaly, jak si povídá s průvodčím. Ten pak až do Amsterdamu náš vagón obcházel venkem, čímž nás zanechal bez kontroly. Tak jsme si zřejmě stoply vlak, aniž bychom to zamýšlely nebo o tom předem věděly.

Den 5
Trošku se nám nepovedl fakt, že jsme do Amstru dorazily okolo druhé ráno, přičemž venku nebylo ani trochu teplo. Bydlení u Gabky platilo na druhou noc a my jsme měly být zase jednou bez domova. Nejprve jsme zakotvily v Mekáči, ten nám ale velmi rychle zavřel. Odmítla jsem opakovat Paříž, takže jsme oběhly několik hostelů, ale všechny měly plno a podle internetu nic volného a cenově dostupného v okolí na tu noc nebylo. Amsterdam je zřejmě pro ho(s)teliéry městem zaslíbeným, bez ohledu na sezónu či dny v týdnu.

Zoufale odhodlaná se tu noc vyspat jsem oslovila cizí kluky na ulici. Něco podobného se mi podařilo už rok předtím v Cardiffu, tehdy ovšem omylem. Okolo třetí ráno jsme tam tehdy s kamarádkou dorazily, všechno občerstvení zavřené (takeaway only) a začalo pršet. Když jsem prohlásila, že jsme asi houmles, slyšeli nás opodál stojící polští kluci a říkali, že mají dva pokoje v kampusu a jeden nám na noc klidně přenechají. Ráno jsme pak zašli společně na snídani a ještě nějakou dobu jsme spolu byli v kontaktu, protože se z nich vyklubali skuteční pohodáři. S touto zkušeností jsem se rozhodla tu první holandskou noc chladnokrevně kalkulovat. Světe div se, vyšlo to! Kluci nám nabídli, že se klidně můžeme vyspat na hotelu u jednoho z nich, prý má velký pokoj. Na oplátku jsme ho měly ráno vzbudit, aby nezmeškal letadlo. Hotelový pokoj byl nádherný a vzhledem k tomu, že jsme několik posledních nocí nespaly v normální posteli, zdál se nám jako nedosažitelný luxus. A sprcha, jakou jsme si tam dopřály, byla patrně ta nejlepší v celém mém životě.

Ráno jsme hošana vzbudily a poslaly ho na letiště. Pak jsme si prošly krásné centrum i okolí plné kanálů a viděly jsme i větrný mlýn, u kterého byla hospoda čepující na prvním místě české pivo. Daly jsme si i speciální holandskou smaženou rolku, ve které byla nějaká zelená masová pasta. Odpudivé na pohled, delikátní uvnitř! Odpoledne jsme pak měly sraz s Gabi, která nás jakožto téměř místní provedla po místech, kam jsme nejdříve nezabloudily. Pozdě v noci jsme se všechny odebraly ke Gabi na byt, kde jsme bohužel s nikým už neměly energii mluvit, protože jsme všechny tři padly jako zabité. Den, večer i noc v Amstru rozhodně stály za to!

Den 6
Ráno jsme se musely vzbudit relativně brzy, protože nás čekala cesta na letiště. V přesvědčení, že ještě máme čas, jsme využily místní fastfood k snídani, ale při pohledu na hodinky moje jídlo letělo obrovskou rychlostí do mých útrob a Sabčino do koše. Letadlo jsme ale stihly. Vtipné je, že si z letu nepamatuji vůbec nic. Trip byl opravdu hodně vyčerpávající!

Když jsme dorazily na letiště Souhtend, zjistily jsme, že to do Londýna ještě není tak úplně blízko. Na čtvrtou hodinu jsem to ale do práce pořád stíhala, tak jsme se ještě prošly centrem k moři. Celkem mě překvapilo, od kolegy jsem slyšela bájné zvěsti, prý tam bere rodinu každý rok na dovolenou, ale my jsme místo moře viděly akorát tak bažinu. Možná jsme ale zrovna natrefily na špatnou část pláže.

Ze Souhendu to byla snad nejkrizovější stopovací část hned po Paříži, protože mě hrozně tlačil čas. Nejprve jsme stopli jednoho chlapíka, který nám ale na půl cesty do Londýna řekl, že tady on sjíždí z dálnice a tak nás na ní preventivně nechal. Poprvé za celou cestu jsme stály na dálnici a věděly jsme, že je nejvyšší čas někoho stopnout, protože tam fakt nemáme co dělat. Naštěstí se nám ale zadařilo rychle, problém s posledním autem byl v tom, že nedaleko před Londýnem přestalo jet. Sjeli jsme bokem, chvíli jsme ho roztlačovali a nakonec nás chlapík hodil na zastávku v Upminsteru. Absolutně rezignované jsme odtamtud chytily vlak do centra a já jsem s lehkým zpožděním běžela rovnou do práce.



Celý tenhle trip byl plný zážitků a rozhodně jsme se při něm nenudily. Možná to nebyla dovolená, jakou by si přála většina lidí, ale my jsme si ji užily víc než dost a rozhodně na některé zážitky budeme vzpomínat ještě hodně dlouho! Non, je ne regrette rien! :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama